Jmenuji se Kirja Taitava a je mi 12 let. Na tomto blogu nejdete mé povídky všeho druhu, jednodílné i vícedílné, krátké i dlouhé. Najdete zde i mé zážitky, básničky a názory, odkazy na mé oblíbené stránky a informace o mně. Budu ráda za každý komentář. Komentáře beru jako důkaz, že jste při čtení neumřeli nudou a máte dost sil, napsat, co si o tom myslíte:) S jakýmkoli dotazem, připomínkou či upozorněním se, prosím, obrať na Kirjabooks@gmail.com

Červen 2015

Chrrrrrrrrr,..

30. června 2015 v 23:17 já-Kirja
Jsem příšerně utahaná a stejně neml´ůžu soát. Grrrrr! Dala jsem si teplý mlíko a tak, ale nic se neděje. Nevydržím ležet na jednom místě, příšerně se nudím, je mi vedro... Prostě hrůůůůza.
Zejtra budu žejo taky unavená, že jsem nespala. Já se asi zblázním, nebo co. Safra porte, ani číst si nemůžu, ani ležet, ani koukat na YouTube.... Grrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr! Právě mám chuť, nakopnout celej svět.

K.

Výzo!!!

30. června 2015 v 12:53 já-Kirja
Celou tu půlhodinu jsem se klepala jak drahej pes. Učitelka vyvolávala postupně žáky a bylo to tak strašně pomalý... "Prospěla s vyznamenáním... Prospěl... Prospěl... Prospěl s vyznamenáním..." děsný!

Až nakonec řekla moje jméno. Vzala jsem ze stolu karafiát v barvě zvratků a šla k tabuli. Úplně jsem viděla, jak tam stojí špalek a místo učitelky kat. "Prospěla." "Ale ne! To znamená, že tam mám něco horšího než dvojku!" zděsila jsem se, potřásla katovi učitelce rukou, vzala výzo a obešla pomyslný špalek. "Tři trojky." vydechla jsem. V páté třídě. Ne. Ne, ne, ne, ne, NE! To nesmí být pravda! Ale je. Mám ADD, ale nemám speciální hodnocení, tak se nedivte. Průměrně z celého školního roku bych měla dvojku. Ach jo, já - dcera dvou vysokoškoláků, vzdělanejch lidí, šprtů. Grrrrrrr. Tak nemám tak geniální mozek, tak se zajímám o jiné věci.

Já nechci být nějaká bohatá ženská, která ale dělá práci, co ji nebaví. Budu vstávat v šest, pak osm hodin dělat něco, co mě nebaví a nedělám to ráda, potom přijdu domů a v kapse mi budou chřestit prachy. Anebo prášky na hlavu.
Ne vážně, jaké vzdělání potřebuju na spisovaelku? Jo, asi nějaké základní věci musím umět, ale dnes je internet, dnes všechno vygooglim.

No, ale dva měsíce teď nebude škola. A já se budu muset šprtat. Kurňa, já chtěla normální prázdniny. Ale ne, to přece nejde... Áááách jóóó...

Nikdy...

29. června 2015 v 20:21
Nikdy jsem nemě vážnou nemoc
tak maximálně rýmu,
nikdy jsem necítila naprostou bezmoc,
nikdy nejedl jak děti v africe hlínu (:D

Nikdy neměl jsem jiné starosti než školu
a vždy dost soukromí i přátel.
Nikdy jsem nechtěl, naradit alkoholem colu,
dokud nepřišla ta zrádná Ráchel.

Nikdy jsem nepočítal s ženou jako ona,
nikdy jsem nikoho takového neviděl.
A nikdy jsem se nepovažoval za takového vola,
až když jsem její esemesky uviděl.

"Teď nemám přítele." psala mu.
Nikdy prý nenašla lásku.
Vždyť Já s ní strávil dovolenou u moře i ve stanu.
Nikdy jsem neviděl tak prolhanou krásku.

Nikdy jsem nečekal, že tohle udělá
a ikdy nevěděl, že zrovna ona.
Nikdy bych do ní neřek, jak zlá je to žena,
a teď vidím chlapa, se kterým si každý den volá.

Nikdy bych neřekl, že na ni zakřičím.
Nikdy bych si nedovolil, mít na ni vztek.)
Teď když se pod tmavou oblohou krčím,
nejratši bych vydal poslední vzdech.


Muhahahahahah, to je horoooor:D Ne, je to blbost:D

Moji nejlepší přátelé

29. června 2015 v 20:08 já-Kirja

Chtěla jsem napsat něco o svých nejlepších kamarádech. Nebudu možná používat prav jména, jelikož bych mohka zranit některé lidi, kteří jsou taky mí přátelé, ale ne nejlepší.


Jim
Jim je můj nejlepší přítel. Je naprosto bez nejmenší chyby, můžu mu věřit. Říkám mu skoro všechno, mluvím s nm skoro každý den. Podporuje mě, má mě rád a pomáhá mi, kde a kdy se dá. Je to neuvěřitelně laskavý, hodný a dobrý tvor:D Je s ním legrace, občas fakt pořádná. Můžu s ním mluvit o všem - od toho, které triko si vezmu až po hádky v rodině. Je to tak neskutečné štěstí, že ho mám, že se mi tomu ani nechce věřit. Je to prostě moje rodina.

Tobiáš a Kerriel
To jsou další mí dva přátelé. Dobře znají Jima, mám je opravdu ráda, ale nejsme si tak blízcí. Tobiáš je takový odměřený, ať se jedná o cokoli, ale je moc hodný a Kerriel miluje hudbu, je moc hezká a hodná a vždy mi poradí. Jsem fakt ráda, že je znám

Kamarádi ze třídy
Jim, Kerriel ani Tobiáš nejsou ze třídy. Jsou starší než já. Ve třídě jsou sice všichni mladší než já (klidně o rok a půl, měla jsem odklad), ale nějaké ty kamarády mám. Je to takové to kamarádství, ale že bych se jim přímo svěřovala s problémy... to ne. Neuvádím příjmení, ale jestli to ti spolužáci čtou, aspoň budou vědět, o koho se jedná. Jsou to Honza, Michal, Tomáš a Kristýna. Pak mám samozřejmě další spolužáky, se kterými se znám a snáším, ale nevím, jesli to můžu považovat za kamarádství. Jo a možná jste si všimli, že mám víc klučičích kamarádů, ale já s klukama kamarádím od malička a nevidím v tom problém:D Jinak mí spolužáci, kteří na mě jsou hodní, jsou super a jsme ráda, že jsem nenarazila na nějakou bandu tupohlavých paviánů:D

Kulíšek a Rendy
Můj pes a králík... Psa má babička, bude mu pět let a je to westík. Mám ho moc ráda, ale je to pořádnej lenoch, to musím říct. Není ochoten, aportovat, nebo si hrát s hračkama, většinu času chrní:). A Kulíšek, řo je něco jako můj syn:D Mám toho králíka fakt ráda, každej den za mnou skáče a nechává se drbat. Bude mu šest let, je hodnej a chytrej a je to opravdovej kámoš. Ale kouše víc než ten pes:DD

To jsou asi všichni mí přátelé. Ochotná, říct nějaké tajemství, jsem sice jen jednomu, ale stejně jsou i ti ostatní mí kamarádi. Někteří by mě sice stoprocentně nechali v bryndě, ale co na plat?:-/ Pak se samozřejmě snesu s dalšími lidmi, ale to není kamarádství.
¨Na kamarádství nesnáším, že nevím, jestli je ten člověk můj kmarád a já jeho taky, nebo ne. Ale doufám, že mě taky berou jako kámošku:P

Anna kapitola 2.

29. června 2015 v 14:19
Rebeca seděla ve svém pokoji. "Tak co, Rebeco? Líbí se ti panenka?" zeptal se šerif, který právě snídal. "Ano, tati, je hezká. Jen se s ní špatně hraje, má totiž porcelánový obličej. A v hlavě jí něco divně chřestí." "Chřestí? Ukaž, půjčím si ji." Šerifa zaujala zmínka o tom, že má panenka něco v hlavě. Zatřásl s ní a opravdu se ozvaly nárazy o vnitřní strany hlavy. "Rebeco… budu tu panenku muset odnést, koupím ti jinou, ano?" "Ne! Nech Annu být!" "Rebeco! Nebuď drzá!" pohrozil šerif a vzal dceři panenku, "Potřebujeme ji k vyšetřování." Rebecu jako by popadl obrovský záchvat vzteku. Běhala, křičela, mlátila kolem sebe a vřískala, ať otec nechá pannu být. "Do pokoje, Rebeco!" zakřičel šerif, kterého už chování jeho dcery dopálilo. Rebeca vzala vázu, prohodila ji oknem a utekla do pokoje. Takhle ji šerif ještě zuřit neviděl. Jeho pětiletá dcera se opravdu chovala podivně.
"Rozbijte té panence hlavu, něco v ní je." Přikázal šerif policistům, kteří jeho příkaz poslechli. Nejprve se pokusili, rozříznout panně hlavu nožem, ale bez výsledu. "Sakra, z čeho je vyrobená?" divil se šerif. Když to nešlo ani ničím jiným, vzal jeden z policistů kámen a mrštil s ním o panenčin obličej. Kámen se roztříštil na dvě poloviny, které se odrazily od panenky obrovskou rychlostí přímo policistovi d obličeje. "Zničte tu pannu!" zahřměl šerif netrpělivě. Panenka se najednou napřímila a svýma mrtvýma očima se zadívala na šerifa. "Udělejte něco!" křičel na policisty šerif, ale policisté leželi na zemi. Světla se rozblikala, jen kolem panenky byla slabá krvavě rudá záře, která zvýrazňovala její mrtvé, modré oči. "Co… Co to sakra?" koktal šerif. Panna na něj stále upírala pohled, ale šerif se tím svým vyhýbal jejím očím. Potom se jí zadíval upřeně do očí a spadl na zem, stejně jako Anna. Světla se rozsvítila. Pět policistů a šerif leželi na zemi bez známek života spolu s panenkou. Mezi jejich těly se procházela malá dívenka, Rebeca. "Anno, jsem zpět. Promiň, že jsem tě tam nechala, ti vojáci tě málem zabili!" vzlykla dívka a přitiskla si pannu k hrudi. "Ať se to neopakuje, Marico." Ozvalo se a dívka s panenkou odešly ven

Soutěž... Znova

28. června 2015 v 20:59 Tento blog
Tak jo. Nebudu chodit kolem horké kaše. Mám tady 15 lidí za den. Mám tady jednu hloupou soutěž. A ta soutěž má 0 účastníků.
Opravdu jsem zklamaná. Já ty soutěžě nedělám jen tak... Já je dělám pro Vás. K čemu jsou mně? Soutěže jsou pro Vás...
A stejně nikdo. Myslím, že si stačí do Googlu zadat třeba http://kirja3.blog.cz/1506/soutez a máte to. Podívejte... Jen nakreslit obrázek nebo napsat povídku. Opravdu nevím, co je na tom tak hrozného. Je to těžké? Za povídku se počítá i jedna věta:) za obrázek jen dětské sluníčko... :((((((

Tak se zapojte....
Díky

Anna

28. června 2015 v 19:26

Tak tu máte tu povídku, kterou jsem slibovala:)



Plameny pomalu olizovali svými horkými jazyky stromy a šířily se dál a dál. "Marico, utíkej! Uteč!" volala mladá žena, která se snažila, zachránit alespoň něco z jejího malého majetku. Dívka se zrzavými vlasy se třásla strachy. V rukou držela panenku. "Mami! Mami! Honem pryč!" křičela ta dívka svým tenkým hláskem a oči si zakrývala rukama. "Pojď, ale rychle. Vojáci už tu skoro jsou!" Matka Marici se zvedla držíc v ruce zlatý náramek, chytila Maricu a obě utíkaly pryč, sukně se jim třásly ve větru. Brzy narazila matka na jakýsi podzemní kryt. Otevřela ho. "Marico, rychle dovnitř! Rychle!" křikla a holčička pomalu začala spouštět jednu nohu do té hluboké propasti pod ní. Matka ji ale strčila, zavřela kryt a brzy byla u dcery. "Nechala jsme tam Annu!" plakala Marica. "Nemůžeme odsud, Marico. Vojáci by nás zabili, vždyť to víš." "Ale mami!" "Ne." Marica propukla pláči a dlouho se zalykala slzami, dokud neuslyšela dusot koňských kopyt a nezbystřela. To jeli vojáci. Zastavili se přímo u krytu, který byl ale skoro neviditelný. "Kde jsou?!" křičel muž na velkém hnědákovi, "Kde jsou ty ženský?!" "Pane!" křikl jeden voják, seskočil z koně a sebral panenku. "Panna? Běžely tudy!" zahřměl ten muž. "ANNO!" zakřičela Marica, když slyšela, jak se chystá ten voják, podpálit její panenku. "Slyšel jste to, pane?" ozvalo se. "Jsou pod zemí! Najděte je, kopejte!" zavelel ten muž. Marica nedostala pohlavek, matka ji s pláčem obejmula. Kryt byl samozřejmě brzy odhalen.
Hodinu po této události bylo kukuřičné pole, kde se vše odehrálo spálené na prach. Všude byl jen černý prach. A Anna ležela netknutá přímo uprostřed pole a v podivně mrtvých očích se jí lesklo nebe.

O 100 LET POZDĚJI
Výstava trvala jen týden. Nesla název "Poklady z půdy" a lidé na ni přinesli spoustu starožitností. Byli tam skříně, stoly, nádobí i vázy. Přímo uprostřed výstavní síně se ale nádherně vyjímala panenka se zlatými vlásky až po lokty, podivně modrýma očima a světlounce modrými šaty. Měla zlatý řetízek, na kterém stálo ozdobným písmem "Anna" . "Není moc stará, ale její majitelé nevěděli, kam s ní. Tady u nás se dostane k těm největším sběrateli panenek." Vysvětloval průvodčí. Výstava byla opravdu velmi výnosná. Za tři dny se vybralo 5 000 zlatých.
Byl večer, tma a zima. Ve výstavní síni zhasla všechna světla, odešli všichni návštěvníci a celou místnost hlídaly jen dvě kamery. "HOŘÍ! HOŘÍ!" křičel někdo a hned zavolal hasiče, kteří místnost uhasili. "Někdo ten požár musel způsobit úmyslně!" volal organizátor a nový majitel všech starožitností, které lehly popelem. "Pane, jedna kamera to přežila. A nejen kamera." Řekl hasič a šel spolu s organizátorem do trosek pronajatého prostoru. "Ta panna!" hekl organizátor. Uprostřed popele, trosek a ohořelého dřeva ležela naprosto netknutá Anna. "Kde je ta kamera?" zeptal se. "Tady. Pojedeme na policejní stanici, pak se ji pokusíme, spustit."
Na policejní stanici bylo teplo. Organizátor vzal panenku s sebou a kameru též. Policisté nahráli video pro větší kvalitu obrazu na počítač a stiskli "Spustit!". Kamera zabírala místnost. Měla i noční vidění. Panna ležela nehnutě ve své vitríně. Najednou jakoby její oči změnily barvu. "To bude jen nějaký stín nebo chyba." Poznamenal šerif. V tom panna začala hořet. Plameny se rozšiřovaly a rostly. Potom byly uhašeny a vše kromě Anny bylo proměněno v popel. "To… To…" koktal šerif a pokřižoval se, "To byl asi ďábel!"


POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ…

Chystá se nová povídka

28. června 2015 v 18:34 Tento blog
Chystám novou povídku! Inspirovala mě porcelánová panenka, která strávila čtyřicet let v babiččině sklepě a šedesát u prababičky doma. Bude tam taková ta horrorová panenka (jako Annabelle), která bude vraždit... jen si počkejte. První díl si možná budete moct přečíst už dnes večer, ale nevím:)

Kino a FaceBook

26. června 2015 v 15:49 já-Kirja
Já se tááák těším! V sobotu zřejmě půjdem s kámošem do kina na Jurskej svět! :) Jupíííí! TO bude potřetí, co s tím kámošem půjdem do kina a vždycky sežereme popcorn ještě při reklamách:DDD
Zatím to domlouváme, plánujeme a tak podobně.

Taky jsem si založila Facebook, kdyby tu byl někdo, kdo mě s ním naučí, budu vděčná:)
Chech, já se těšííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííím!:D

Mé sny

26. června 2015 v 10:23 já-Kirja
Co bych si v životě nejvíc přála...? Nad tím přemýšlím dost často a dnes do mého seznamu přibyl další sen. Navštívit The Making of Harry Potter.
Jo, teprve dneska jsem zjistila, že to existuje, ale chci se tam podívat. Harryho Pottera čtu pořád dokola, totálně ho zbožňuju a je to mých nejoblíbenějších sedm knih na sětě.

Mám i další sny. Vydat knihy, mít dobrou rodinu, hrát dobře na foukací harmoniku, naučit se na klarinet...
A všechny se mi zdasjí být stejně vzdálené.:( Ale rozhodně bych chtěla, aby se mi splnily. Fakt závidím té blogerce, která se šla podívat na místo, kde je to takhle kouzelné:) Opravdu to musel být parádné zážitek, pro mě by to byl jeden z nejlepších dnů, protože HP miluju.

Některé mé sny byly nesplnitelné. Třeba do třetí třídy jsem toužila, být upírem. Jo, totálně jsem zbožňovala upíry, rakve, zuby:D Ale pak se to pomalu vytrácelo a já se rozloučila se svými imaginárními upírřími kamarády. Možná někde v nějakém maličkatém pidimini kousíčíčku duše doufám, že se jednou stanu upírem, ale přesto vím, že to prostě není možné a že upíři neexistují. :) Ale vemte si to... Chcodit v noci s ostrými špičáky, být silná a mocná královna upírů, to jsem si myslela, že jsem:D Chech. Kolik příběhů jsem sepsala o sobě, jak vládnu armádě upírů. Kolik situací jsem v duchu "prožila" s upíry:D A jsem teď upír? Hádejte:P Možná ještě mám ty povídky o slavné, silné, mocné, chytré, hezké, mladé, obávané, krvelačné, silné a bůhví co ještě královně upírů...

Ale doufám, žeč se mi mé sny splní, i když se mění mé zájmy a tím pádem sny pořád přibývají:)