Jmenuji se Kirja Taitava a je mi 12 let. Na tomto blogu nejdete mé povídky všeho druhu, jednodílné i vícedílné, krátké i dlouhé. Najdete zde i mé zážitky, básničky a názory, odkazy na mé oblíbené stránky a informace o mně. Budu ráda za každý komentář. Komentáře beru jako důkaz, že jste při čtení neumřeli nudou a máte dost sil, napsat, co si o tom myslíte:) S jakýmkoli dotazem, připomínkou či upozorněním se, prosím, obrať na Kirjabooks@gmail.com

O víle Monice 1.část

3. července 2015 v 17:04 |  Mé povídky-Fantasy

Když fakticky nevím, co psát, zeptám se na to někoho. To je vrchol trapnosti, ale oukej, to překousnu. Když jsme se zeptala dědy, o čem mám psát, řekl, že o sklízení sena, nebo co. WTF, to jako fakt?:DD No tak tu máte povídku, která o senu rozhodně nebude, žádný strach:)


Byla jednou jedna víla. Moc se nelišila od jinýchg víl, měla žlutá křidélka, světle zelené šatičky a zrzavé vlásky až po lopatky. Byla maličká, asi dvacet centimetrů, jedla jen maličko, občas jahůdku, občas pár kapiček rosy a bydlela v domečku z klacíků a mechu v lese a bohatě jí stačilo, to co měla. Sice toho moc nedvlastnila, jen ten domek, ale byla ráda, že se o vše s kamarádkami dělí. Víl, kteé znala, bylo asi dvacet pět, staraly se každá o jeden kousek lesa nebo louky spolu s jinými bytostmi a bytůstkami. Staraly se o stromy, o kytičky, o vodu v potocích a rybnících, o lesní zvěř a všem turistům, kteří prošli kolem jejich domova, zamávaly, ale turisté je neviděli.

Víla, o které jsem na začátku psala, se jmenovala Monika a byla to přímo prvotřídní víla. Každý den vstávala s východem slunce, postarala se o několik květin, které měla na svém kusu louky, nakrmila zvířátka, skontrolovala všechny kamínky, jestli jsou na svém místě a až potom se většinou najedla, když to stihla. Pak zaletěla, pozdravit své kamarádky a ony jí pozdrav vždy oplatily, jak se to sluší, a nabzely jí jahody, maliny, borůvky a jiné cennosti, které by se jí mohly hodit. Monička byla ráda, že ji všichni považují za vzor. Královna víl Rebeka na Moničku byla hrdá a říkala: "Monika patří k nepracovitějším a nejvzornějším vílám!" A ostatní víly měly radost, že je Monika tak oblíbená i u královny.


Pro tyhle maličké víly, které měly 5 až Dvacet centimetrů, bylo všechno veliké. Stromy, zvířata, lidé...
Nesoutěžily mezi sebou, nezáviděly si, nemyslely si, že na kousku půdy jiné víly je tráva zelenější. Všechny byly kamarádky a neměly vůbec potřebu, mstít se, závidět si a podobné lidské výmysly.
Žily šťastně, měly všeho dost a zároveň tak málo. Vždyť měla každá jen svůj domeček, nic víc, noc míň, vše bylo společné s jinými obyvateli lesa a louky. Nestěžovaly si na zimu, protože když byl sníh a mráz, přitulily se k nějakému lesnímu zvířátku a hned jim bylo tepleji. Nestěžovaly si na horko, protože když jim bylo, skočily do potůčku a hned jim bylo příjemně.




A když bylo nejhůř, věděly, že všechno zlé je k něčemu dobré. Ale to, že tahle kouzelná pravda funguje i naopak, nevěděly. Všechno dobré je pro něco špatné. A to tenokrát bylo pro lidi...

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ..........................................
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama